Skútr pro Lukáše

Lukáš Matoušek je sympatický mladý muž, absolvent střední Praktické školy Jedličkova ústavu, který má dětskou mozkovou obrnu. Kvůli ní se obtížně pohybuje. A tak měl sen, že si pořídí silný elektrický skútr, se kterým se bez pomoci dostane, kam bude chtít. Díky Pojišťovně České spořitelny se mu tento sen splnil! Jakou radost mu to udělalo, poznáte z jeho poděkování:

„Chtěl bych Vám moc poděkovat za Vaši sbírku. Jsem velmi rád, že jste mi přispěli na nový, rychlý skútr, který mi hodně pomůže. Budu teď moct jezdit s rodiči i na výlety, kde budu teď rychlejší než oni. Vaše sbírka mi pomohla k tomu, abych si mohl pořádně užít jízdu, která se mi líbí. Ještě jednou Vám moc děkuji a doufám, že i Vám jsem udělal radost tím, že mám radost z nového skútru.“

Prostřednictvím naší nadace získal Lukáš individuální příspěvek ve výši 85 000 Kč. Více jak polovinu z této částky (46 809,- Kč) přitom vybrali mezi sebou sami zaměstnanci pojišťovny. Zbytek doplnila firma. Pojišťovna České spořitelny ostatně naším prostřednictvím přispěla celkem 1 300 000 Kč na různé projekty a její zaměstnanci pravidelně pomáhají jako dobrovolníci na sportovně zábavní akci Prázdniny nanečisto.

Oslovil Vás tento příběh? Každý z desítek lidí, kterým pomáháme, má svůj vlastní. A právě Vy jim můžete také pomoci!

Rozhovor s Lukášem a jeho rodiči – březen 2014

Lukáš

Lukáši, teď už nejsi v Jedli, ale pokračuješ ve studiu na keramickém oboru. Co jsi už vyrobil, třeba nějaké dárky?

„S praktickým nácvikem jsme teprve začali, tak jsme toho ještě moc nevyrobili. Z toho, co jsem už udělal, se mi asi nejvíc povedla Věstonická Venuše nebo rumba koule (a opravu vydává zvuk, je tam kulička z hlíny). Jako dárek jsem zatím nikomu nic nedal. Na Vánoce jsem rodičům dárky kupoval.“

Vím, že rád sleduješ sport. Jaký nejraději?

„Nejraději sleduju hokej a fotbal. Ale teď bylo fajn, že když byla Olympiáda v Soči, tak byly prázdniny a mohl jsem sledovat všechno, co se tam událo.“

Jaká medaile, kterou naši sportovci v Soči získali, Ti udělala největší radost?

„Eva Samková.“

Sleduješ i teď paralympiádu?

„Není moc přenosů, ale jo. Teď hráli hokej, tak to jsem viděl“.

Komu fandíš?

„V hokeji a fotbale? Spartě.“

Je nějaký sportovec tvůj vzor?

„Asi ne úplně vzor, ale jsou fakt dobří, třeba Martina Sáblíková a Ondra Moravec nebo Jágr, Plekanec a Čech.“

Chtěl bys jednou sám zkusit nějaký sport?

„Asi ani ne. Ale v roce 2012 jsem byl s Jedlí na vodáckém táboře“

Ačkoliv v Jedli už nestuduješ, stále tam máš možnost bydlet během pracovního týdne. Jaké to tam je?

„Když přijedu ze školy, musím se připravovat na další den – úkoly. A to mě moc nebaví, hlavně čeština. Vychovatelé mi někdy pomáhají třeba s doučování matiky. Rád jsem pak ve společné klubovně, prostě si jenom povídáme nebo hrajeme stolní hry. Když je nějaký sportovní přenos, jsem u televize – to mě baví. Někdy taky máme možnost jít na zápas – tak vyrazíme s vychovateli – to ale chodíme na Slavii, kde to je bezbariérové. Občas se vydáme do kina, ale ani si teď nevzpomenu, co jsem naposledy viděl. Jsem rád s našimi vychovateli, jsem rád, když si povídáme.“

Kam budeš se skútrem jezdit?

„Mohl bych vyrazit třeba s našima na výlet na kole. Ten skútr, co jsem měl před tím, není tak silný a nevydrží moc dlouho a jede pomalu. S tátou můžu vyrazit na tenis – táta si rád zahraje, ale taky jsme se třeba byli podívat na Davis Cup. V létě jezdím na tábor – vezmu si skútr se sebou.“

Rád a hezky fotíš, kde jsi byl nejdál? Co jsi tam viděl?

„Loni o prázdninách jsme byli s našima a babičkou týden ve Francii. Ve Versailles to bylo krásné.“

Ochutnal jsi tam něco dobrého?

„Jo, měl jsem dobrý kozí sýr. Ani jsem to nejdřív nepoznal, že je z kozího mléka. Doma jsme pak ochutnali i víno, co jsme si přivezli“.

Cestuješ s rodiči i po naší republice?

„Docela často. Sbírám i turistické známky.“

A kolik už jich ve své sbírce máš?

„Devět set.“

To je úctyhodné číslo. To jsi na všech těch místech byl?

„Na hodně ano, ale všude ne. Mám to domluvené se známými, aby mi dali vědět, když někam jedou. Já mám mapu se seznamem vydaných známek a těch, které mi chybí“.

Plánuješ Vaše cesty ty?

„Ne, cestu vždycky plánuje táta“.

Ukázal bys nám nějaké své fotky?

„Tak třeba jednu – ten dům s lampou. Ale moc fotek zatím nemám, fotím na MP3, protože foťák má ovládání na pravou ruku a já bych ho potřeboval ovládat levou.“

Rodiče

Kdy jste se dozvěděli o tom, že má Lukáš dětskou mozkovou obrnou a jak jste zvládli přizpůsobit svůj život této situaci?

Fakticky jsme se tuto diagnózu dozvěděli náhodně od maminky stejně postiženého dítěte . Jinak k tomu došlo při porodu a lékaři nám nic neřekli a stále jen opakovali, že se jedná o malé zpoždění ve vývoji. Až po dvou letech jsme se dozvěděli, že nám diagnózu DMO zatajili. Kvůli tomu jsme začali se speciálním rehabilitačním cvičením pozdě. Co se týče přizpůsobení života k nastalé situaci, tak tím, že veškeré problémy přicházely postupně, jak Lukáš rostl a problém nastal od narození, věděli jsme z různých zdrojů, co nás  asi čeká. Tak to nebyl takový šok, jako když se něco přihodí ze dne na den. Život a chod rodiny jsme tak upravovali postupně a vždy plánovali trošku s předstihem, co zvládneme sami a co ne.

Jak zvládáte dojíždět s Lukášem do Prahy? Kde pracujete vy?

Lukáše vozíme do Prahy vždy v neděli navečer ještě s podobně postiženou dívenkou z nedalekého města. V pátek odpoledne pro ně zase jezdíme a střídáme se s rodiči té dívenky.  Já pracuji ve Speciální škole  pro postižené děti v Poděbradech. Manžel pracuje na malé pobočce České spořitelny v Městci Králové.

Má Lukáš sourozence? Pomáhá vám někdo?

Lukáš má mladší sestru Renátu, které je 16 let a nyní studuje 2. ročník gymnázia. Díky tomu, že nám s Lukášem od malička pomáhá a ví, co je s tím spojeno,  sama se angažuje a jezdí o prázdninách pomáhat jako asistentka na dětské tábory pro postižené děti. Jinak máme spoustu kamarádů, kteří se nám snaží pomáhat a nabízejí svou nezištnou pomoc.

Máte možnost naším prostřednictvím oslovit čtenáře. Co byste jim chtěli říct, o co požádat?

V první řadě nás strašně moc překvapilo a potěšilo, že si v dnešní uspěchané době, vůbec někdo vzpomene, či dostane nápad pomoci někomu cizímu s ulehčením jeho

trošku jednotvárného života. Když jsme byli osloveni vaší nabídkou pomoci a měli vybrat, na co váš dar použít, dlouho jsme rozmýšleli, co by pro Lukáše bylo nejvhodnější. Celý dosavadní život je odkázán na mechanický invalidní vozík, ke kterému potřebuje asistenta, takže je vždy na někom závislý. Skútr může Lukáš ovládat sám, a tím se stane alespoň na chvíli nezávislým na cizí pomoci. Což pro něho bude znamenat mnohem víc, než si my všichni ostatní dokážeme představit. Děkujeme Pojišťovně České spořitelny i Nadaci Jedličkova ústavu za všechny postižené lidi a za rodiče těchto lidiček.